Vracíme se do dob otroctví?
Kdysi dávno jsem četla článek, kde se řešilo, zda se dnešní práce spíše nepřibližuje otroctví, než opravdové práci. V té době jsem měla brigádu a s penězma za ni, jsem byla relativně spokojená. Teď mám však blíže ke klasické práci a najednou si na tuhle otázku vzpomínám a již na ni nahlížím úplně jinak.
Omlouvám se, že neuvádím odkaz na článek, bohužel už je to pěkně dlouho, co jsem ho četla. Možná to byl Reflex, nevím. Každopádně hlavní myšlenka článku byla ta, že dnešní lidé vydělávají tak málo, že poplatí pouze jídlo a bydlení, nic víc a to se vlastně rovná otroctví. Otroci také pracovali jen pro jídlo a bydlení. Dřív se mi to zdálo jako nesmysl. Chodila jsem si na brigádku a když sem v patnácti letech po měsíci práce dostala v obálce patnáct tisíc (navíc v pětistovkách, což byl fakt balík) byla sem z toho šťastná jako blecha. Bydlela jsem u rodičů, takže jsem si s klídkem mohla všechno utratit za blbůstky. Nikdy jsem moc nerozhazovala a vždycky si peněz vážila, rozhodně celá výplata nepadla na první kabelku, co sem viděla, ale žila sem si. Kupovala sem si kvalitní kosmetiku, oblečení, permanentka do fitka, koncerty, party, knížky, parfémy. Jeden z mých rodičů je živnostník, občas se tedy někdo zpozdí s placením faktur. Jednoho dne jsem tudíž musela zaplatit nájem a to mi lehce pootevřelo oči. Najednou padlo 90 % toho, na co jsem měsíc dřela 14 hodin, krátký/dlouhý týden. Furt jsem si ale říkala, že je to jen brigáda, nevydělávám naplno a navíc sem zaplatila byt pro 4 člennou rodinu, reálný život je určitě jiný.
Přišel 4. ročník na střední škole, maturita a nějaké další okolnosti a já s brigádou skončila. Rok utekl jako voda, já šla domu s maturitním vysvědčením a druhý den hurá do Rossmanna opět na brigádu. Nějak se to semlelo a tradá, měla jsem hodin jako klasické HPP. A najednou za mnou všichni ostatní zaměstnanci chodili a plácali mě po ramenou, že budu teda v balíku. Některý dokonce brblali, že se statusem studenta dokonce vydělám víc, jak oni. Přišlo mi dvanáct tisíc a tak sem si říkala, že ty řeči byla určitě sranda. No jenže oni ty stejný řeči měli i druhý měsíc. Najednou sem si uvědomila, že tyhle lidi opravdu žijí za dvanáct tisíc měsíčně. Už sem byla o něco chytřejší, měla jsem větší přehled co a kolik stojí, co běžní lidé platí a navíc se vše za těch pár let zdražilo. Sakra! tyhle lidi prostě normálně žijí a fungují za dvanáct tisíc!!! Tak to už mi přišlo trochu hustý.
No nic, za tři měsíce skončily prázdniny a já odcházela z téhle supr čupr (ne) brigádičky a moje naivita mě neopouštěla. Ježiš notak Rossmann no, nějaká německá drogerie, která hold zaměstnává marné ženské, bez vzdělání, ambic apod. (ano, už vím, že Rossmann je docela velká firma, má svůj příběh a není to jen tak nějaká drogerie). Dala jsem na takové to, jestli se nebudeš učit, půjdeš doplňovat zboží. (tímto se omlouvám všem, kterých by se toto mohlo dotknout, píšu to, co se mi honilo hlavou dříve.), takže jsem si myslela, že tohle je jedna z těch horších prací v kategorii s uklízením wc v Mcdonalds.
Sice začala škola, ale já už brala jako samozřejmost, že si musím vydělávat. Stále jsem měla jen maturitu, takže mě nenapadlo hledat něco v oboru. Hodně mě bavila tématika kávy, takže jsem zkusila něco v tomto smyslu. Kromě obcházení různých kaváren jsem si střihla i dva pohovory v Mcdonals/Mccafé. Nicméně buď mi řekli, že první tři měsíce bych pracovala v klasickém Mcdonaldu (pfff, to je pod moji úroveň) a nebo mi řekli něco ve stylu 65 kč hrubého na hodinu a za tři měsíce možnost přidání 1-5 kč (what?!?!, tak za tyhle mizerný rádoby peníze si zaměstnejte někoho jiného) Stále sem si naivně myslela, že tohle jsou jen ty nejhorší práce za nejhorší peníze a já najdu práci, kde si vydělám hrozný balík (ach ta mladistvá naivita). Nakonec sem sehnala job v mojí oblíbené a obdivované kavárně. Peníze byly zase teda dost bídné, ale říkala sem si, že je to alespoň firma, kterou mám jako zákazník ráda a práce, která mě bude zajímat. Něco nového se naučím a můžu kariérně růst. (ach bože, držte mi palce, ať z té naivity jednou vyrostu)
¨
Takže fajn, měla sem brigádu ke škole, za pár korun, ale vycházeli mi vstříc s časovýma možnostma studenta a navíc, za tři měsíce se vše naučím a pak dostanu přidáno. Oukej, tři měsíce v háji, mé zaučení se díky okolnostem protáhlo, ale přišlo to. Tadáááá, dostala sem o 5 korun přidáno. Při mém počtu hodin to sotva udělalo pět set korun na měsíc. A všichni víme, kolik je pět set korun a co si za to člověk koupí. No nic, tak pak je tu ta možnost kariérního růstu. Jenže to už se bavíme třeba o roce v jisté společnosti, který není zrovna malá a pracuje zde jak spoustu brigádníků, tak lidí na HPP, které tato práce živí. A mají stejné peníze, jako brigádníci, kteří to mají ke škole a stále je třeba částečně podporují rodiče. To už mi začalo celkem šrotovat.
I kdybych povýšila a pracovala jako HPP, bylo by to zase jen o pár korun navíc a tudíž se pořád bavíme o cca dvanácti až čtvrnácti tisících korun. Prokrista! A z toho ti lidé žijí? A není jich málo. A nejsou to žádné ztroskotalé existence. Jsou to lidé se střední, se zkušenostma, inteligentní lidé. Nevím, jestli je to tím, že jsem docela náročná (do nejzákladnějších měsíčních výdajů u mě prostě patří permice do posilky, ikdyž na druhou stranu si nepamatuju, kdy jsem si koupila něco na sebe), nebo je to možná tím, že nad vším přemýšlím a počítám to sama, jakože žádné žití a placení věcí v páru. Celé tohle zjištění, ať pomaličku, nebo pěkně rychle sebralo všechen život mé mladistvé naivitě. A najednou si vážně řikám, jestli tu nezačínáme vážně žít jako otroci?
Není to jen případ naší společnosti. Stejné peníze mají všechny řetězce, frenchizi apod. Kde máte víc hrubého na hodinu nemáte příplatky na oblečení a naopak. Takže tisíce lidí pracuje za téměř doslova pár tisíc korun měsíčně. Poplatí sotva nájem, jídlo (a to je často teda z nouze ctnost) a dál jen slyšíte, jak na co nemají peníze. Jsem sice názoru, že žijeme v demokratické zemi a je vlastně naše volba, kde a za kolik děláme, ale práce je tak málo, nebo prostě není lehké sehnat něco lepšího, že stále zůstávám u toho zděšení, co to má sakra být? kde je nějaký život? Šetření na cestování, kulturu, zábavu, lepší život nedejbože na založení rodiny? Malým dětem se říká, že až vystudují, začnou pracovat, budou vydělávat peníze na tohle a tamto a tamhleto a nejednou zjistíte, že vlastně sotva vydělají na nejnutnější. A nejsmutnější mi na tom přijde to, že pracujete za skoro minimum peněz, Váš zaměstnavatel má dvojnásobek toho, co Vy, práce polovičně namáhavá a ještě se diví, že pro práci nedýcháte a nezáříte štěstím.
Vyvolává to ve mě hrozně smíšené pocity. Možná zase vidím věc jen z jednoho pohledu a jen se pohybuji v jednom prostředí, nicméně mi to často ubírá na náladě a určitého nadšení do života. Ikdyby to nemělo být o mě, mém životě a mé budoucnosti, jak je možné, že za takto mizerné peníze někdo pracuje? žije z nich? a jak je vůbec možné, že někdo chce, aby lidé za takto mizerné peníze pracovali? mají zaměstnavatelé vůbec ponětí, jaké to je? Vážně jim nezbývá, než platit takto, aby udrželi podnik, nebo jsou to jen škrti a mají velké oči? A jak je možné, že tyto peníze se už tak 7 let nemění? Co to je dneska to, co bylo málo před 7 lety? Kdy to skočí výš? Kdy se tohle změní? Je to jen otázka České republiky, nebo i zahraničí? A jak daleko to tedy má od otroctví? Piště mi do komentářů Váš názor, za každý budu vděčná :)
v článku jsou vyjadřovány mé dřívější názory, nic z toho není myšleno tak, že bych někým, nebo nějakou prací opovrhovala. Článek ani uvedené částky nejsou přímo myšleny na nějakou firmu, nebo řetězec(kromě jmenované drogerie Rossmann), částky jsou čistě orientační a průměrné.
Omlouvám se, že neuvádím odkaz na článek, bohužel už je to pěkně dlouho, co jsem ho četla. Možná to byl Reflex, nevím. Každopádně hlavní myšlenka článku byla ta, že dnešní lidé vydělávají tak málo, že poplatí pouze jídlo a bydlení, nic víc a to se vlastně rovná otroctví. Otroci také pracovali jen pro jídlo a bydlení. Dřív se mi to zdálo jako nesmysl. Chodila jsem si na brigádku a když sem v patnácti letech po měsíci práce dostala v obálce patnáct tisíc (navíc v pětistovkách, což byl fakt balík) byla sem z toho šťastná jako blecha. Bydlela jsem u rodičů, takže jsem si s klídkem mohla všechno utratit za blbůstky. Nikdy jsem moc nerozhazovala a vždycky si peněz vážila, rozhodně celá výplata nepadla na první kabelku, co sem viděla, ale žila sem si. Kupovala sem si kvalitní kosmetiku, oblečení, permanentka do fitka, koncerty, party, knížky, parfémy. Jeden z mých rodičů je živnostník, občas se tedy někdo zpozdí s placením faktur. Jednoho dne jsem tudíž musela zaplatit nájem a to mi lehce pootevřelo oči. Najednou padlo 90 % toho, na co jsem měsíc dřela 14 hodin, krátký/dlouhý týden. Furt jsem si ale říkala, že je to jen brigáda, nevydělávám naplno a navíc sem zaplatila byt pro 4 člennou rodinu, reálný život je určitě jiný.
Přišel 4. ročník na střední škole, maturita a nějaké další okolnosti a já s brigádou skončila. Rok utekl jako voda, já šla domu s maturitním vysvědčením a druhý den hurá do Rossmanna opět na brigádu. Nějak se to semlelo a tradá, měla jsem hodin jako klasické HPP. A najednou za mnou všichni ostatní zaměstnanci chodili a plácali mě po ramenou, že budu teda v balíku. Některý dokonce brblali, že se statusem studenta dokonce vydělám víc, jak oni. Přišlo mi dvanáct tisíc a tak sem si říkala, že ty řeči byla určitě sranda. No jenže oni ty stejný řeči měli i druhý měsíc. Najednou sem si uvědomila, že tyhle lidi opravdu žijí za dvanáct tisíc měsíčně. Už sem byla o něco chytřejší, měla jsem větší přehled co a kolik stojí, co běžní lidé platí a navíc se vše za těch pár let zdražilo. Sakra! tyhle lidi prostě normálně žijí a fungují za dvanáct tisíc!!! Tak to už mi přišlo trochu hustý.
No nic, za tři měsíce skončily prázdniny a já odcházela z téhle supr čupr (ne) brigádičky a moje naivita mě neopouštěla. Ježiš notak Rossmann no, nějaká německá drogerie, která hold zaměstnává marné ženské, bez vzdělání, ambic apod. (ano, už vím, že Rossmann je docela velká firma, má svůj příběh a není to jen tak nějaká drogerie). Dala jsem na takové to, jestli se nebudeš učit, půjdeš doplňovat zboží. (tímto se omlouvám všem, kterých by se toto mohlo dotknout, píšu to, co se mi honilo hlavou dříve.), takže jsem si myslela, že tohle je jedna z těch horších prací v kategorii s uklízením wc v Mcdonalds.
Sice začala škola, ale já už brala jako samozřejmost, že si musím vydělávat. Stále jsem měla jen maturitu, takže mě nenapadlo hledat něco v oboru. Hodně mě bavila tématika kávy, takže jsem zkusila něco v tomto smyslu. Kromě obcházení různých kaváren jsem si střihla i dva pohovory v Mcdonals/Mccafé. Nicméně buď mi řekli, že první tři měsíce bych pracovala v klasickém Mcdonaldu (pfff, to je pod moji úroveň) a nebo mi řekli něco ve stylu 65 kč hrubého na hodinu a za tři měsíce možnost přidání 1-5 kč (what?!?!, tak za tyhle mizerný rádoby peníze si zaměstnejte někoho jiného) Stále sem si naivně myslela, že tohle jsou jen ty nejhorší práce za nejhorší peníze a já najdu práci, kde si vydělám hrozný balík (ach ta mladistvá naivita). Nakonec sem sehnala job v mojí oblíbené a obdivované kavárně. Peníze byly zase teda dost bídné, ale říkala sem si, že je to alespoň firma, kterou mám jako zákazník ráda a práce, která mě bude zajímat. Něco nového se naučím a můžu kariérně růst. (ach bože, držte mi palce, ať z té naivity jednou vyrostu)
¨
Takže fajn, měla sem brigádu ke škole, za pár korun, ale vycházeli mi vstříc s časovýma možnostma studenta a navíc, za tři měsíce se vše naučím a pak dostanu přidáno. Oukej, tři měsíce v háji, mé zaučení se díky okolnostem protáhlo, ale přišlo to. Tadáááá, dostala sem o 5 korun přidáno. Při mém počtu hodin to sotva udělalo pět set korun na měsíc. A všichni víme, kolik je pět set korun a co si za to člověk koupí. No nic, tak pak je tu ta možnost kariérního růstu. Jenže to už se bavíme třeba o roce v jisté společnosti, který není zrovna malá a pracuje zde jak spoustu brigádníků, tak lidí na HPP, které tato práce živí. A mají stejné peníze, jako brigádníci, kteří to mají ke škole a stále je třeba částečně podporují rodiče. To už mi začalo celkem šrotovat.
I kdybych povýšila a pracovala jako HPP, bylo by to zase jen o pár korun navíc a tudíž se pořád bavíme o cca dvanácti až čtvrnácti tisících korun. Prokrista! A z toho ti lidé žijí? A není jich málo. A nejsou to žádné ztroskotalé existence. Jsou to lidé se střední, se zkušenostma, inteligentní lidé. Nevím, jestli je to tím, že jsem docela náročná (do nejzákladnějších měsíčních výdajů u mě prostě patří permice do posilky, ikdyž na druhou stranu si nepamatuju, kdy jsem si koupila něco na sebe), nebo je to možná tím, že nad vším přemýšlím a počítám to sama, jakože žádné žití a placení věcí v páru. Celé tohle zjištění, ať pomaličku, nebo pěkně rychle sebralo všechen život mé mladistvé naivitě. A najednou si vážně řikám, jestli tu nezačínáme vážně žít jako otroci?
Není to jen případ naší společnosti. Stejné peníze mají všechny řetězce, frenchizi apod. Kde máte víc hrubého na hodinu nemáte příplatky na oblečení a naopak. Takže tisíce lidí pracuje za téměř doslova pár tisíc korun měsíčně. Poplatí sotva nájem, jídlo (a to je často teda z nouze ctnost) a dál jen slyšíte, jak na co nemají peníze. Jsem sice názoru, že žijeme v demokratické zemi a je vlastně naše volba, kde a za kolik děláme, ale práce je tak málo, nebo prostě není lehké sehnat něco lepšího, že stále zůstávám u toho zděšení, co to má sakra být? kde je nějaký život? Šetření na cestování, kulturu, zábavu, lepší život nedejbože na založení rodiny? Malým dětem se říká, že až vystudují, začnou pracovat, budou vydělávat peníze na tohle a tamto a tamhleto a nejednou zjistíte, že vlastně sotva vydělají na nejnutnější. A nejsmutnější mi na tom přijde to, že pracujete za skoro minimum peněz, Váš zaměstnavatel má dvojnásobek toho, co Vy, práce polovičně namáhavá a ještě se diví, že pro práci nedýcháte a nezáříte štěstím.
Vyvolává to ve mě hrozně smíšené pocity. Možná zase vidím věc jen z jednoho pohledu a jen se pohybuji v jednom prostředí, nicméně mi to často ubírá na náladě a určitého nadšení do života. Ikdyby to nemělo být o mě, mém životě a mé budoucnosti, jak je možné, že za takto mizerné peníze někdo pracuje? žije z nich? a jak je vůbec možné, že někdo chce, aby lidé za takto mizerné peníze pracovali? mají zaměstnavatelé vůbec ponětí, jaké to je? Vážně jim nezbývá, než platit takto, aby udrželi podnik, nebo jsou to jen škrti a mají velké oči? A jak je možné, že tyto peníze se už tak 7 let nemění? Co to je dneska to, co bylo málo před 7 lety? Kdy to skočí výš? Kdy se tohle změní? Je to jen otázka České republiky, nebo i zahraničí? A jak daleko to tedy má od otroctví? Piště mi do komentářů Váš názor, za každý budu vděčná :)
v článku jsou vyjadřovány mé dřívější názory, nic z toho není myšleno tak, že bych někým, nebo nějakou prací opovrhovala. Článek ani uvedené částky nejsou přímo myšleny na nějakou firmu, nebo řetězec(kromě jmenované drogerie Rossmann), částky jsou čistě orientační a průměrné.
Komentáře
Okomentovat