Když nám strach brání začít....

Co když mi někdo vpálí, že neumím psát? Tohle už mi tak půl roku brání se vrátit k psaní blogu. Dlouho sem psala, ale pak sem nastoupila do práce, kde mám pocit, že půlka lidí jsou bohové oboru a že i recepční umí víc, než já. Bojím se, že jednou přijdu do kanceláře a někdo se mi strašně vysměje, co sem to sakra napsala a jestli si fakt myslím, že umím psát tak, abych to navíc zveřejňovala. Mimochodem tohohle se bojím u všeho, co v práci dělám, ale pracovat na rozdíl od psaní musím.

Nikdo se nestydí za to, že chodí na kurzy angličtiny, když neumí anglicky. Stejně tak se nestydíme chodit do tanečních, když neumíme tancovat. Ale psát a zveřejňovat články, když nemáme papír na to, že umíme psát se stydíme.  Přijde nám to hloupé. Bojíme se odsouzení od lidí, kteří nemají právo nás soudit, protože kdo má? 

Často čtu články, které nejenom že jsou o ničem, což kdo říká, že všechno musí být o něčem. Ale také jsou plné překlepů, ok, to se stává všem. Nemělo by, ale stává se. Co mě však zaráží je to, že se občas články čtou strašně těžko, autor všelijak přeskakuje, opakuje slovíčka a kdo ví co ještě. Já to nemám právo hodnotit, takže nikomu nepíšu hate do komentářů, ať to radši zabalí a už nikdy nepíše. (pár přátel si to o mě sice myslí, ale ne, nejsem tak zlá) Jen mě zaráží, že lidi, kteří se pyšní tím, že je psaní živí, také občas vydají něco nepovedeného. Vždyť já se bojím toho, že moje články nebudou dobré a ani jejich někdy nejsou. Napsat článek není jako opravit lampu. Není to o tom, zda se světlo rozsvítí, nebo ne. A tak hold píšete a píšete. Posloucháte kritiku, zlepšujete se, získáváte čtenáře, nové kritiky a zase se zlepšujete. Až jednoho dne napíše článek, pod který se sesype hromada komentářů, kteří ocení styl psaní, nebo třeba to, jak jste skvěle vystihly myšlenku.

Můj cíl je to druhé. Občas zažívám zajímavé věci, občas se učím, nebo proniknu do něčeho, co ostatní zajímá. Občas se mi rozplyne představa, nebo sen, který mám stejně jako spoustu dalších lidí. A někdy mám jen hlavu plnou divných myšlenek. Z těch nejhorších a nejdivnějších se vypisuji offline, ale některé chci sdílet a diskutovat o nich. Slyšet názory ostatních. Zjistit, že nejsem nejdivnější a že v tom nejsem sama. 

Poslední dobou navíc zažívám dny, kdy mě nic nebaví. Přestali mě bavit věci, které mě dříve bavili. Hledám proto něco nového, co mě bude bavit. A psaní mě baví. Takových věcí teď není moc a tak nezbývá, než překonat strach s jít do toho. Protože jinak se nikam neposunu. Nezlepším se. V ničem. A taky nezjistím, jestli mi to jde a chci psát víc. 

Tak na mě buďte hodní a kritizujte s citem. A pokud máte podobně z něčeho strach, zkuste se na to podívat z jiného úhlu a vrhněte se do toho. Kdyby a až jsou totiž nejhorší slovíčka, která nám brání žít. Ale o tom až příště.