Spartan race SUPER - Donovaly 2015

Další závod, další článek, proč jinak bych to asi běhala, že jo :D Teď vážně, další závod byl neuvěřitelný zážitek, který přinesl spoustu nových zážitků, myšlenek, pocitů o což se nejde nepodělit :)

Už v předchozím článku, kde jsem psala o tom, jak šla příprava sem přiznala, že nemám natrénováno tak, jak bych chtěla a váhala sem, zda to nevzdat. Nakonec sem na závod odjela, ale klid sem asi zapomněla doma. Míchalo se mi v hlavě milion myšlenek, asi jako když jdete k maturitě a neumíte ani půlku otázek. Že to bude peklo mi bylo jasné. Nakonec sem si řekla, že to prostě doběhnu/dojdu/dopajdám/doplazím se (ikdyž to, že bych to vzdala v půlce byla tak možnost) a otázkou tedy jen bylo, za jak dlouho, kolik lidí z pozdějších vln mě předběhne a kolikrát budu angličákovat. 

Dojeli jsme na místo a první, co mi na klidu vůbec nepřidalo byla atmosféra. Zatímco na sprintu v Liberci vás atmosféra vyhecovala a vy jste vybíhali s tím, že ty překážky zboříte, v Donovalech vůbec. Jakoby snaha byla, nemyslete, že tam úplně bylo ticho, ale spíš na Vás dýchl respekt z toho, že tohle už asi nebude sranda. Vyzvedla sem si svůj startovní balíček, tak nějak se připravila a čekala. Docela mě i rozhodilo, že prvnímu týpkovi z elitní vlny to trvalo hodinu a půl a další přibíhali čím dál později. To už sem si k jejich času začala načítat minuty pro sebe. Od startu byl samozřejmě vidět kousek trasy...no kousek, byl to pořádný kus do poměrně prudkého kopce. Ale bylo vidět, že to málokdo vyběhl, takže ač sem věděla, že to bude zdržovačka a peklo, říkala sem si něco jako, no bože, kopec, kopce jsem běhala, tak to prostě nějak vyjdu, nepřepálím to, klídek, ony se ty síly budou ještě hodit. Do toho všeho bylo neuvěřitelné vedro. Pití sem si brát nechtěla, Není to procházka, kdy můžete mít něco v ruce. Navíc chodím běhat taky bez pití, tak to nějak zvládnu. Čekání uteklo jako voda a já se připravila na start, který už samotný byl v pěkném kopci. Nebylo mi zrovna do zpěvu.

Těsně před startem už se to docela vyhecovalo a jakmile se vyběhlo, na strach nebyl čas, myšlenky, energie, dech, nic. V půlce kopce, který byl ze startu vidět na mě čekal brácha, který mě fotil. To sem se ještě usmívala a házela fórky o tom, proč si nevzal pití.

 Měla jsem takovou běžnou žízeň, protože prostě tropy. To sem ještě nevěděla, že jsem tak v první desetině obrovského krpálu, který se nakonec šel cca 40 minut, celou dobu na přímém slunci. Vždycky už přišla naděje v podobě obzoru, takže jste si řekli, že to musíte kousnout, už jen kousek. Ale zdání klamalo, vždycky se objevilo pokračování kopce. Nejsem na pěší turistiku a chození po horách mě fakt nebere a ani jsem nebyla pěšky na Sněžce, takže to neumím s ničím srovnat. Ale rozhodně to byl největší, nejdelší a nejhorší krpál, co sem kdy šla. A pražící slunce tomu vůbec nepomáhalo. Cestou se mi začali dělat puchýře na patách a cítila sem lýtka. Bylo jasné, že ač jsme to šli třeba 40 minut, ušli jsme sotva kilometr. Cestou byla první ,,překážka´´, něco si zapamatovat, nepochopila sem to, myslela sem, že je to bezpečnostní, nebo prostě joke. Nebyl, vyškrábala sem se nahoru a chtěli po mě nějaké heslo, které sem nevěděla, takže prvních 30 angličáků. Dělala sem je do kopce stylem, že sem prostě padla na zem, nějak se posbírala a znova a znova. Dodělala jsem to a za příslibu vody pokračovala do mírnějšího kopce. Myslela jsem, že cesta do pekla je jednodušší teda. V tu chvíli na mě padla první krize. Držela sem se, abych tam prostě nepadla a nezačala hystericky brečet, tekly mi slzy a já najednou začala přemýšlet o tom, kolik tělo vydrží, proč už sem dávno neomdlela, aby mě odvezli a já to nemusela vzdát a hlavně mi došlo, že v tomhle pekle jsem sama a nikdo mi nepomůže. Došla sem k první zastávce na vodu, snad jak pes vylemtala tak půllitr, polila se a šla dál. Je to zvláštní, ale ta voda mi strašně pomohla. Samozřejmě fyzicky, ale i slzy byly pryč. Honilo se mi hlavou hrozně myšlenek. Vážně sem to chtěla vzdát, byla tam výstupní zastávka lanovky, dole bych byla za chvilku. Na druhou stranu, jela sem až na Slovensko a vyšla ten podělanej krpál, třeba to dál bude easy. Navíc tak od půlky kopce hřmělo, takže byla šance, že se ochladí, né-li bude pršet.

Běželo se po vrcholku hor, vedro jak kráva, všichni vyčerpaní, takže jsme spíš šli. Před startem sem si ale řekla, že tam chci nechat všechno a i trochu hnát čas, takže sem se snažila klusat. Klasicky jsme narazili na podlezení, přelezení a prolezení ,,zdi´´, trošku jiný druh ručkování, který byl spíše na tricepsy, zkusila jsem to, ale bohužel, dál byly klasika kůly, který mi taky vůbec nevyšly. Z vrcholku hory jsem dolu šli, nebo spíše všemožně padali strmých krpálem, chvílí se dalo běžet, ale furt se střídalo z kopce, do kopce a už bylo jedno, jestli lesem, kde byly kořeny, nebo po stráních, kde klouzala tráva. Díky bohu za stín, který nabízel les. Jediné zlepšení od Liberce bylo u překážky s oštěpem. Minule sem podcenila váhu oštěpu a k senu ani nedoletěl. Věděla jsem, že budu angličákovat ještě milionkrát, takže sem prostě chytla oštěp a ze všech sil ho zahodila směrem k senu. Lituju toho, kdo šel po mě, protože oštěp se bezpochyby zabodl a ani se nehnul. Slzy proto vystřídalo radostný výkřik. Hrozná radost a úleva. O 30 angličáků míň. No nic, dala sem si je o kousek dál, ručkování, horolezecká stěna, další ručkování. Dál se přelézala lanová síť mezi stromy, lehce šikmá i normální zeď, která mohla mít tak 2 metry, z čehož teda seskakování bylo také docela vzrůšo, kolena vrněly blahem a o zadku, na který sem dopadla ani nemluvím :D O všemožném běhu už taky ani nemluvím, následovalo plazení se pod ostnatým drátem, které tentokrát bylo snad v hnoji či čem. Zní to krátce ale tohle bylo tak 10 km. Znova se mělo říct heslo z půlky kopce, takže další burpees, dlouhý běh k potoku, kde sem si v naději, že doběhnu čistější omyla ten hnůj a pokračovala dál k překážce, které sem se tak bála.

 Není tajemství, že mým problémem jsou ruce. Nešlo to odangličákovat, takže sem se do toho vrhla s tím, že to prostě dám. Držela sem se hodně kolno k desce, aby to nebylo jen o rukách, ale nahoře se provaz zkrátil a já nemohla dál, chyběl mi krok k vrcholu, ale nešlo to a kdybych se chytla rukama, tak se stejně nepřitáhnu. Chvíli sem tam prostě stála, držela se a vymýšlela, co dělat. Ruce mi zabírali na 110 %. Bohužel sem se pustila a pěkně tvrdě padla na zem. Cizí klučina mi nabídl pomoc, ale na druhý pokus už sem měla ruce ještě slabší a ani s jeho pomocí sem to nedala a opět padla sakra tvrdě dolu. Ptala sem se, jestli si můžu dát angličáky a on, že ne. Myslela sem, že je pro mě tedy konec a přišla druhá krize, kdy už mi naféra tekly slzy. Byla sem fyzicky v hajzlu a věděla, že to nedám. Díky bohu mi diváci řekli, že to spousta lidí taky obešla. Ač strašně nerada podvádím, tohle jinak nešlo. Zkusila sem to a dala do toho všechno, ale prostě sem to nedala.

A tak sem v polobreku šla dál, něco podlezla, šplh sem si zase odangličákovala, další podlézání ostnatého drátů tentokrát v poctivém bahně bylo docela v pohodě, je to náročné, ale člověk to prostě dá. Tady už jsem cítila, že mi z některých pohybů nabíhají křeče, ale zbýval kilometr do cíle.

nevím, jestli mi to bahno nechutnalo, nebo sem lovila síly :D

kašlu na to, prostě tady umřu

Následovali už relativně jednoduché překážky, ale po 14 kilometrech mi tělo docela vypovědělo službu a neměla sem žádnou sílu, o těch puchýřích rozedřených do krve ani nemluvím. Prosté vytahování pytle po provaze, které bylo v Liberci easy sem tu musela pěkně oddřít, zítku sem překonávala s pomocí nějakého chlápka a pytel, se kterým sem v Liberci dělala ze srandy výpady sem tady několikrát odhodila , proklínala sem ho a z kopce sem ho chtěla kopat (tuším, že se to nemohlo). Do cíle sem došla, žádný hrdinský běh na cílové rovince. Oheň byl vyšší, takže jsem ho z posledních sil přeskočila a byla v cíli.

Shořet v cíli by bylo trochu na pytel

 Na tabuli se ukázal čas 3:59. Chtěla sem to za 3 hodiny, ale 3:59 nebolelo tolik, jako být tam 4:01. Dala sem to, dostala sem medaili a v tu chvíli to na mě zase padlo. Zase se mi valili do očí slzy a já se chtěla rozbrečet, jak malé dítě. Tohle bylo peklo. Bylo to to nejtěžší, nejdrsnější a snad i nejhorší, co sem kdy zažila. Na brek nakonec nedošlo, ale úsměvy sem teda taky nerozdávala.

Tenhle závod mi dal hrozně moc a pomohl mi hodně si uvědomit. 

• Slzy v očích mě hodně překvapili. Samozřejmě to nebylo poprvé, co sem to zažila, ale i tak. Z Liberce sem odcházela s tím, že při každém tréninku můžu trojnásobně, než si myslím. Tady sem v tom utvrdila, ale zjistila sem, že makat pokaždé na max nejde kvůli psychice. Čímž jsme vlastně opět u toho, že všechno je to hlavně o ní. Tak doufám, že jsem díky tomuhle závodu i psychicky silnější.
• Naučila sem se neříkat, že už nemůžu. Stejně tak se snažím věci nevzdávat a makat dokud se mi nepodlamují nohy, často zabírám víc, než si myslím, že můžu. Tady sem ale zjistila, že často člověk něco vzdá dřív a ikdyž si myslí, že to nevzdal a že už nemohl, opak je pravdou a on mohl ještě chvíli držet.
• Hodně mě překvapilo to vedro. Na jednu stranu jsem myslela, že zvládnu déle bez vody, ale ta žízeň mě totálně odrovnala. Na druhou stranu sem fakt čekala, kdy se mi klasicky zamotá hlava a seknu sebou, ale tělo to dalo. 
• Hrozně moc mě potěšila ochota lidí. Nemyslím tím jen závodníky, kteří si vzájemně pomáhali. I mě několikrát pomohl někdo úplně cizí a zároveň já pomáhala ostatním. Polovina z nás nezkolabovala jen díky ochotě chatařů, kteří někde dávali vodu, někde natáhli hadici, ke konci nám chlápek dával i kanystr s osolenou vodou proti křečím. Mohli se na nás vybodnout, ale ochotně půl dne natáčeli vodu a pomáhali nám. Stejně tak díky patří dobrovolníkům, kteří nás hecovali, psychicky nám pomáhali, někteří radili co a jak apod.
• pár lidí během závodu zkolabovalo, nebo je skolili křeče, či cokoli jiného. Překvapivé bylo, že to nebyli na první pohled nejslabší lidi. To mě utvrdilo v tom, že tenhle závod není jen pro největší namakance. Ty jsem často předbíhala. Spartan race vážně prověřuje člověka po všech stránkách, kromě sprintu už jsou to přeci jen docela dálky a proto nestačí jen posilovat, stejně tak nestačí pouze běhat, protože sílu zde taky potřebujete.

Ani omylem nechci na závod jakkoli nadávat. Ale prostě se sešla moje né úplně 100% trénovanost, obrovské vedro a ten počáteční krpál, který mě totálně oddělal a z tohohle závodu mám hrozně zvláštní pocit. Sem sice hrdá na to, že sem do toho šla, nevdala to v půlce a došla do konce. Ani za ten čas se moc nestydím. Ale když to hodně zestručním, vlastně sem 40 minut lezla do hrozného kopce,který mě oddělal a ušla cca 14 km, párkrát něco přelezla/podlezla a průběžně dělala angličáky, kterých sem mimochodem moc neudělala, V Liberci sem byla poctivec a nadávala na ty, co nedělají poctivě 30, protože pak nechápu, co pro ně má ta medaile za význam, Tady sem ale byla tak v háji, že se každá síla hodila a možná jednou, dvakrát sem udělala 30, ale častěji to bylo 20, někde 15, jednou sem jich udělala sotva 10 a poctivý angličák asi nebyl ani jeden. Nechtěla sem to flákat, nebo podvádět, já už jen vážně nemohla. 

Jedno z druhým trochu změnilo můj názor na závod, medaile a hlavně trifectu. Po Liberci sem chtěla beast zkustit. Před Super sem byla rozhodnutá začít pořádně trénovat a trifectu dát. Po tomhle závodu ale na 90 % na beast nepůjdu a o trifectu usilovat nebudu. Za prvné už se nestydím říct, že na to fyzicky zatím prostě nemám. Před rokem by mě ani ve snu nenapadlo, že dám sprint, super už vůbec né. Sama nad sebou už sem zvítězila několikrát. Na tomhle závodě sem si sáhla na dno fyzických sil a zabrat dostala i psychika. Na to, abych vůbec měla šanci beast zvládnout bych teď musela trénovat víc než sakra tvrdě a to už asi nechci. Budu dřít, ale tak, aby dřina a bolest byli příjemný a né, aby mě to štvalo a dělala sem to s odporem, to by stejně nikam nevedlo. A to poslední, proč do toho zřejmě nepůjdu je, že by ta medaile nebyla poctivě vydřená. Nezvládat překážky, kde se může angličákovat budiž. Ale nezvládat i ty, které člověk musí zvládnout, to pak ztrácí smysl. Evidentně na to zatím nejsem fyzicky připravená. Nechci tu medaili za chůzi a angličáky.To si můžu v září dát Nike run. Chci ji za uběhnutí 21 km a zvládnutí 26 překážek. Samozřejmě trifectu chci a určitou radost bych z ní asi stejně měla, ale neměla by takovou cenu, jakou chci, aby měla. 

Po Liberci sem začala více běhat a angličákovat. Běh smysl rozhodně měl, angličákování asi zas tolik ne. Hodlám se teď zaměřit na všemožné kardio, nejen běh a hodně na práci s vlastní vahou, abych zvládala více překážek. Jediné, co zůstane stejné je, že se pokusím shodit pár kilo, aby mi to všechno šlo lépe. A kdo ví, třeba mi to půjde dobře a beast zkusím. Napadlo mě i dát si v říjnu znova super, jakože trénink, ukázku zlepšení, uzavření sezóny, ale možná taky ne a pokud budu v ČR a bude mě to stále bavit, získám trifectu příští rok.