Spartan race - sprint - Liberec 2015
Pokračování článku o jednom z nejlepších zážitků v životě. Jak jsem se připravovala již víte a teď o tom, jak probíhal den D.
Večer před závodem sem byla příšerně nervozní. Věděla jsem, že na závod je lepší si vzít co nejméně oblečení, když se vykoupete v bahně, je lepší toho pak sebou dál tahat co nejmíň. Jenže byla děsná zima, kor v Liberci, tak co si sakra mam vzít na sebe? Navíc to mělo být oblečení, které mi nebude vadit, když tam nechám, protože ostnatý drát, prostě chce Vaše kalhoty. Když do toho započítáte ještě to, že se v tom chcete hýbat a dělat pohyby, které Vaše tělo zatím ještě nezdá, propukne to v paniku, že sakra nemam co na sebe!! zkusila sem si milion outfitů a žádný mi neseděl tak, jak bych chtěla. To mi na nervozitě fakt neubralo.
Další fakt, který hezky krmil moji nervozitu byl ten, že ve fitku udělám tak 30 angličáků, během 3 sérií a na závodě mě jich čekalo 30 na jednu překážku. Vážně sem šla spát s tím, že druhý den prostě umřu někde v lese v bahně, nedaleko Liberce.
Ráno sem se však probudila relativně vyspaná, podívala sem se do zrcadla a byly dvě možnosti. Buď tam půjdu jako ufňukaný posera, pravděpodobně to nedám a do smrti na sebe budu naštvaná a nebo si prostě zakážu veškeré pochyby, budu se těšit, budu spoléhat na desítky tvrdých tréninků, dám to a večer půjdu spát s tím, že jsem posunula svoje hranice.
Jak už fotka napovídá, rozhodla jsem se pro to druhé, zakázala sem si jakékoli já to nedám, nezvládnu, nemůžu a podobné a světe div se, začala sem se hrozně těšit.
Dorazili jsme hodně brzo, vyzvedli si registrační balíček, ve kterém bylo startovní číslo, pásky na ruce, čip na měření času a slavná čelenka. 4 hodiny jsem čekali do startu. Pár překážek bylo v blízkosti areálu, tak jsme to šli omrknout. Už v tu chvíli jsem měla jistých asi 90 angličáků :D Kromě jiného jsem viděla i tu skálu, o které se povídalo, že si zde holčina minulý rok zlomila obě nohy. Byla vážně děsivá, chtělo se mi z ní brečet, protože nešla odangličákovat a obejít, prostě ste to museli dát. Mimochodem celou dobu závodu sem na ní myslela a děsila se jí. Byla tak za půlkou a ač druhá půlka závodu byla těžší, potom co sem zdolala tuhle skálu, už sem byla vysmátá.
Takže za 4 hodiny čekání sem se stihla vyschízovat, vyhladovět, najíst se, těšit se, bát se, těšit se, bát se a najednou ups, poslední vlna a jdeme my. V tu chvíli sem se těšila a bála najednou (ano, jde to :D ) Vzhledem k tomu, že jsem na tom byli fyzicky každý úplně jinak, rozhodli jsme se běžet jednotlivě. Z toho sem měla taky vítr, ale nechtěla sem, aby na mě někdo čekal, zatím co já budu angličákovat, protože neručkuju a já pak čekala na někoho, kdo neběhá, protože v běhu sem si naopak věřila.
15 minut ve startovním koridoru bylo epickejch :D Ta atmosféra. žaludek nevěděl jestli má dělat salta popředu z nervozity, nebo salta pozadu z natěšenosti. 15 minut jsme poskakovali, dozavazovali si tkaničky, protahovali se a hecovali se. Na pódiu hrála motivující hudba ve stylu get up od Bingo players a atmosféra Vás tak pohltila, že jste zapomněli na strach a těšili jste se, až vyběhnete počáteční krpál, budou vás pálit stehna jako nikdy a pak se vydáte zbořit celou trať. Ne nekecám, vážně Vás to tam takhle nakopne.
13.15 byl můj čas. Pustili kouř (takže vlastně první překážka bylo neudusit se hned na startu), hezky jsem si to odpočítali a vyrazilo se. Víte, jak sem říkala o tom, že si v běhu věřím? Hm tak po prvním kopci sem se na to chtěla vykašlat :D jako vyběhla sem ho, už jenom protože tam byli diváci, ale musela sem se smířit s tím, že jsem teda poslední z naší skupiny a zbytek se budu snažit jen aby na mě dlouho v cíli nečekali. Na druhou stanu sem se uklidňovala, že se ty našetřené síly budou ještě hodit. Vyběhla sem kopec, přeskočila pár balíků slámy, probrodila se prvním bahnem, podlezla zeď, prolezla zeď, přelezla zeď ( jo! vážně sem já přelezla a seskočila z 2,5 m zdi) no a přišli první angličáci, protože ručkování. Viděla sem ho na konci, ale i teď? fajn o 30 jistých angličáků víc, nevadí, to už se ztratí :D Asi si nevzpomenu na všechny překážky, ale pak se sakra dlouho běželo lesem do kopce, stehna pálily o sto šest a místy jsme všichni šli. O bahnu už ani nemluvím, bylo všude. Když už sem zvažovala, jestli neběžíme na Sněžku, doběhli jsme k ňákýmu rybníku.A hurá do vody. Mělo cca 10 stupňů a jestli si myslíte, že mi byla zima, tak ne. Jako vážně, to nebyla zima, tohle byla bolest. Po celém těle mě bodala zima a když sem vylezla, myslela sem, že mam infarkt. Durch sem si zase vyběhla krpál do nebes a hurá dál. Furt sem myslela na tu skálu, takže sem si furt říkala, že bude hůř. Potkala jsem slavné kůly, které sem samozřejmě nedala, takže 30 angličáků, doběhla jsem zpátky do areálů, kde sem dvakrát otočila pneumatiku a vytáhla těžký pytel do výšky, což byla brnkačka, protože sílu mám, Dala jsem si 30 angličků, protože lezení po lezecké zdi není nic pro mě, dál sem si zaangličákovala u takovýho rybníka bahna, ze kterého jsem měli vyšplhat po laně, jako zkusila sem to, ale nevím co by se muselo stát, abych to dala. Pak jsem vyběhla nějaký krpál a kolečko s pytlem na zádech, ze srandy sem udělala dva výpady, jak ve fitku, protože proč při Spartanovi trochu nepotrénovat zadek, on dostával málo zabrat :D dvakrát sem se plazila v bahně pod ostnatým drátem. Poprvé to byl fakt opruz na entou. Bylo to nekonečný! Poprvé sem neodhadla výšku drátu, takže jsem se pověsila vlasama a být úplně při zemi mi fakt nešlo, takže mám šrámy po celém těle. Chvíli sem se totiž plazila klasika po břiše a když už sem nemohla, tak sem šla bokem, chvilku ,,rakem´´ a zadkem napřed :D pak přišla ta skála. Musela sem vypadat fakt děsně, protože ten dobrovolník na mě, ať se usměju, že to zvládnu, nejvíc mě hecoval a pak si dělal srandu, že mě dole kdyžtak chytí (kecy). No jiná možnost nebyla, takže sem si počkala na volný provaz a po okraji se dostala nahoru. Jednou mi to ujelo a málem sem z toho zvracela, jak sem se lekla. Ale nahoře? ten pocit, že sem dala něco, čeho sem se k smrti bála a co sem si myslela, že vážně nedám? Ještě teď když to píšu mi běhá mráz po zádech. Nejlepší pocit. Možná v tu chvíli sem chytla druhý dech a zbytek tratě byla pohoda. Ikdyž sem nemohla, tak sem běžela, protože už sem si na nic nešetřila síly, už se mi nemohlo nic stát, jediné co mi hrozilo byli angličáky, které nakonec taky nebyly tak strašné. Nikdo Vám je nepočítal, no nedělala sem je výstavní, ale vždycky sem jich dělala 30, protože prostě, pak by ten pocit v cíli nebyl tak libovej. Ještě jsem anlgičákovala u dalšího ručkování, nešla skluzavka, takže u ní, oštěp se mi také nezapíchl, a tuším, že ještě někde. Přelejzali jsme ještě lanový most přes silnici, kde jsem potkala tak 50 letou pani(respekt), která měla hrozný strach, tak sem jí pomáhala a udobřovala jí, protože na Spartanu nikdy nejste sami. Cestou sem prohodila slovo se spoustou lidí, pár mi pomohlo, pár sem pomohla já (viz fotka jak sundavám slečnu z drátu) Zážitek sem měla i z jedné z posledních překážek, kdy jsem musela bahnem podplout překážku, tak jako v pohodě, je to jen bahno, ale otevřela sem oči a nic sem neviděla, bahno bylo tak husté, že sem třeba půl minuty mrkala než to vůbec začalo vypadat, že nezhasli svět.
Do cíle jsem doběhla, bylo by potupné tak dojít :D slavný oheň před cílem jsem přeskočila tam, kde to nehořelo, viděla sem, jak se mi podlomí nohy a shořím tam. Přeci jen v cíli už sem nohám moc nevěřila :D ale dala sem to, doběhla sem do cíle a na tabuli svítilo mé jméno a čas. Pěkně mě štve, že nemam fotku té tabule s mým jménem. Ten pocit...když si na to vzpomenu, chce se mi dojetím brečet. Hodili mi na krk medaili, do ruky tričky a já si najednou uvědomila, že sem to dokázala. Dokázala sem to, kvůli čemu jsem víc, jak tři měsíce dřela jak kůň, to na co sem nadávala a chtěla se na to vykašlat. Nevzdala sem se a dokázala to. Ať si řiká kdo chce, co chce. (hlavně ti, co to neběželi mají potřebu tvrdit, že Spartan jen trapný,easy a tak) byla a jsem na sebe pyšná. Překonala jsem nejeden strach a potom, co sem kvůli zdravotním potížím ztratila sebevědomí ohledně mé fyzičky sem si pro něj doběhla a je zpátky. V cíli sem se cítila, že zvládnu cokoli na světe a upřímně, podobný pocit se mě drží doteď.
Ještě dodatek...někde cestou jsem předběhla dva lidi od nás ze skupiny, takže sem nakonec doběhla druhá. Sice sem nejela na čas a šlo hlavně o to, abych to dokázala, ale nakonec sem i s časem 1:35 byla spokojená. Pro představu...moje trenérka, kterou fakt uznávám a která je zkušená spartanka doběhal cca 1:14 (ikdyž kvůli zdravotním problémům, jinak by měla asi ještě lepší čas), 1. od nás ze skupiny 1:19, poslední ze skupiny za necelé dvě hodiny, kámoš, který mě uvrtával na Predatora (viz minulý článek) 1:45, takže tak. Stále je co zlepšovat, o tom žádná, ale prostě...dala sem to!! :D (už to konečně chápete? :D)
Kromě klasické únavy jsem po závodě byla docela ok. Vdechla sem všechno, co sem našla. Můj milovaný nutty flapjack chutnal po zásluze líp, než kdykoli jindy. Druhý den mě naštěstí boleli jen horní záda, asi z anlgičáků, jinak sem cítila únavu a všude měla šrámy a modřiny, ale zas tak zlé to nebylo :)
A už asi poslední dodatek....ač byl závod těžkej a chvíli jsem si fakt říkala, že už nemůžu, rozhodla sem se, že jsem vlastně nebyla tak strašně vyčerpaná a že silově bych ještě pár km a pár angličáků zvládla. Navíc si neumím představit, že bych přestala trénovat a ztratila tu fyzičku, kterou teď mám. Takže!!! 1.10. jdu na spartan super v Polské Krynici a 11.10. zkusím (?!?) spartan beast a pokusím se získat trifectu. (pokud to teda zdraví - kolena umožní) Na super si věřím, na beast už tolik ne, ale mám hodně času na trénování a navíc...co horšího se mi může stát, než že to nedám :) Rovnou to vzdávat nehodlám, na to už sem moc daleko! :)
Kromě toho, že chci trifectu, hodlám do srpna sundat pár kilo, aby se mi lépe běželo, tak sledujte na blogu, jak mi to jde a jestli se mi to nakonec všechno podaří :)
Večer před závodem sem byla příšerně nervozní. Věděla jsem, že na závod je lepší si vzít co nejméně oblečení, když se vykoupete v bahně, je lepší toho pak sebou dál tahat co nejmíň. Jenže byla děsná zima, kor v Liberci, tak co si sakra mam vzít na sebe? Navíc to mělo být oblečení, které mi nebude vadit, když tam nechám, protože ostnatý drát, prostě chce Vaše kalhoty. Když do toho započítáte ještě to, že se v tom chcete hýbat a dělat pohyby, které Vaše tělo zatím ještě nezdá, propukne to v paniku, že sakra nemam co na sebe!! zkusila sem si milion outfitů a žádný mi neseděl tak, jak bych chtěla. To mi na nervozitě fakt neubralo.
Další fakt, který hezky krmil moji nervozitu byl ten, že ve fitku udělám tak 30 angličáků, během 3 sérií a na závodě mě jich čekalo 30 na jednu překážku. Vážně sem šla spát s tím, že druhý den prostě umřu někde v lese v bahně, nedaleko Liberce.
Ráno sem se však probudila relativně vyspaná, podívala sem se do zrcadla a byly dvě možnosti. Buď tam půjdu jako ufňukaný posera, pravděpodobně to nedám a do smrti na sebe budu naštvaná a nebo si prostě zakážu veškeré pochyby, budu se těšit, budu spoléhat na desítky tvrdých tréninků, dám to a večer půjdu spát s tím, že jsem posunula svoje hranice.
Jak už fotka napovídá, rozhodla jsem se pro to druhé, zakázala sem si jakékoli já to nedám, nezvládnu, nemůžu a podobné a světe div se, začala sem se hrozně těšit.
Dorazili jsme hodně brzo, vyzvedli si registrační balíček, ve kterém bylo startovní číslo, pásky na ruce, čip na měření času a slavná čelenka. 4 hodiny jsem čekali do startu. Pár překážek bylo v blízkosti areálu, tak jsme to šli omrknout. Už v tu chvíli jsem měla jistých asi 90 angličáků :D Kromě jiného jsem viděla i tu skálu, o které se povídalo, že si zde holčina minulý rok zlomila obě nohy. Byla vážně děsivá, chtělo se mi z ní brečet, protože nešla odangličákovat a obejít, prostě ste to museli dát. Mimochodem celou dobu závodu sem na ní myslela a děsila se jí. Byla tak za půlkou a ač druhá půlka závodu byla těžší, potom co sem zdolala tuhle skálu, už sem byla vysmátá.
Takže za 4 hodiny čekání sem se stihla vyschízovat, vyhladovět, najíst se, těšit se, bát se, těšit se, bát se a najednou ups, poslední vlna a jdeme my. V tu chvíli sem se těšila a bála najednou (ano, jde to :D ) Vzhledem k tomu, že jsem na tom byli fyzicky každý úplně jinak, rozhodli jsme se běžet jednotlivě. Z toho sem měla taky vítr, ale nechtěla sem, aby na mě někdo čekal, zatím co já budu angličákovat, protože neručkuju a já pak čekala na někoho, kdo neběhá, protože v běhu sem si naopak věřila.
 |
| vpravo ;) |
15 minut ve startovním koridoru bylo epickejch :D Ta atmosféra. žaludek nevěděl jestli má dělat salta popředu z nervozity, nebo salta pozadu z natěšenosti. 15 minut jsme poskakovali, dozavazovali si tkaničky, protahovali se a hecovali se. Na pódiu hrála motivující hudba ve stylu get up od Bingo players a atmosféra Vás tak pohltila, že jste zapomněli na strach a těšili jste se, až vyběhnete počáteční krpál, budou vás pálit stehna jako nikdy a pak se vydáte zbořit celou trať. Ne nekecám, vážně Vás to tam takhle nakopne.
13.15 byl můj čas. Pustili kouř (takže vlastně první překážka bylo neudusit se hned na startu), hezky jsem si to odpočítali a vyrazilo se. Víte, jak sem říkala o tom, že si v běhu věřím? Hm tak po prvním kopci sem se na to chtěla vykašlat :D jako vyběhla sem ho, už jenom protože tam byli diváci, ale musela sem se smířit s tím, že jsem teda poslední z naší skupiny a zbytek se budu snažit jen aby na mě dlouho v cíli nečekali. Na druhou stanu sem se uklidňovala, že se ty našetřené síly budou ještě hodit. Vyběhla sem kopec, přeskočila pár balíků slámy, probrodila se prvním bahnem, podlezla zeď, prolezla zeď, přelezla zeď ( jo! vážně sem já přelezla a seskočila z 2,5 m zdi) no a přišli první angličáci, protože ručkování. Viděla sem ho na konci, ale i teď? fajn o 30 jistých angličáků víc, nevadí, to už se ztratí :D Asi si nevzpomenu na všechny překážky, ale pak se sakra dlouho běželo lesem do kopce, stehna pálily o sto šest a místy jsme všichni šli. O bahnu už ani nemluvím, bylo všude. Když už sem zvažovala, jestli neběžíme na Sněžku, doběhli jsme k ňákýmu rybníku.A hurá do vody. Mělo cca 10 stupňů a jestli si myslíte, že mi byla zima, tak ne. Jako vážně, to nebyla zima, tohle byla bolest. Po celém těle mě bodala zima a když sem vylezla, myslela sem, že mam infarkt. Durch sem si zase vyběhla krpál do nebes a hurá dál. Furt sem myslela na tu skálu, takže sem si furt říkala, že bude hůř. Potkala jsem slavné kůly, které sem samozřejmě nedala, takže 30 angličáků, doběhla jsem zpátky do areálů, kde sem dvakrát otočila pneumatiku a vytáhla těžký pytel do výšky, což byla brnkačka, protože sílu mám, Dala jsem si 30 angličků, protože lezení po lezecké zdi není nic pro mě, dál sem si zaangličákovala u takovýho rybníka bahna, ze kterého jsem měli vyšplhat po laně, jako zkusila sem to, ale nevím co by se muselo stát, abych to dala. Pak jsem vyběhla nějaký krpál a kolečko s pytlem na zádech, ze srandy sem udělala dva výpady, jak ve fitku, protože proč při Spartanovi trochu nepotrénovat zadek, on dostával málo zabrat :D dvakrát sem se plazila v bahně pod ostnatým drátem. Poprvé to byl fakt opruz na entou. Bylo to nekonečný! Poprvé sem neodhadla výšku drátu, takže jsem se pověsila vlasama a být úplně při zemi mi fakt nešlo, takže mám šrámy po celém těle. Chvíli sem se totiž plazila klasika po břiše a když už sem nemohla, tak sem šla bokem, chvilku ,,rakem´´ a zadkem napřed :D pak přišla ta skála. Musela sem vypadat fakt děsně, protože ten dobrovolník na mě, ať se usměju, že to zvládnu, nejvíc mě hecoval a pak si dělal srandu, že mě dole kdyžtak chytí (kecy). No jiná možnost nebyla, takže sem si počkala na volný provaz a po okraji se dostala nahoru. Jednou mi to ujelo a málem sem z toho zvracela, jak sem se lekla. Ale nahoře? ten pocit, že sem dala něco, čeho sem se k smrti bála a co sem si myslela, že vážně nedám? Ještě teď když to píšu mi běhá mráz po zádech. Nejlepší pocit. Možná v tu chvíli sem chytla druhý dech a zbytek tratě byla pohoda. Ikdyž sem nemohla, tak sem běžela, protože už sem si na nic nešetřila síly, už se mi nemohlo nic stát, jediné co mi hrozilo byli angličáky, které nakonec taky nebyly tak strašné. Nikdo Vám je nepočítal, no nedělala sem je výstavní, ale vždycky sem jich dělala 30, protože prostě, pak by ten pocit v cíli nebyl tak libovej. Ještě jsem anlgičákovala u dalšího ručkování, nešla skluzavka, takže u ní, oštěp se mi také nezapíchl, a tuším, že ještě někde. Přelejzali jsme ještě lanový most přes silnici, kde jsem potkala tak 50 letou pani(respekt), která měla hrozný strach, tak sem jí pomáhala a udobřovala jí, protože na Spartanu nikdy nejste sami. Cestou sem prohodila slovo se spoustou lidí, pár mi pomohlo, pár sem pomohla já (viz fotka jak sundavám slečnu z drátu) Zážitek sem měla i z jedné z posledních překážek, kdy jsem musela bahnem podplout překážku, tak jako v pohodě, je to jen bahno, ale otevřela sem oči a nic sem neviděla, bahno bylo tak husté, že sem třeba půl minuty mrkala než to vůbec začalo vypadat, že nezhasli svět.
Do cíle jsem doběhla, bylo by potupné tak dojít :D slavný oheň před cílem jsem přeskočila tam, kde to nehořelo, viděla sem, jak se mi podlomí nohy a shořím tam. Přeci jen v cíli už sem nohám moc nevěřila :D ale dala sem to, doběhla sem do cíle a na tabuli svítilo mé jméno a čas. Pěkně mě štve, že nemam fotku té tabule s mým jménem. Ten pocit...když si na to vzpomenu, chce se mi dojetím brečet. Hodili mi na krk medaili, do ruky tričky a já si najednou uvědomila, že sem to dokázala. Dokázala sem to, kvůli čemu jsem víc, jak tři měsíce dřela jak kůň, to na co sem nadávala a chtěla se na to vykašlat. Nevzdala sem se a dokázala to. Ať si řiká kdo chce, co chce. (hlavně ti, co to neběželi mají potřebu tvrdit, že Spartan jen trapný,easy a tak) byla a jsem na sebe pyšná. Překonala jsem nejeden strach a potom, co sem kvůli zdravotním potížím ztratila sebevědomí ohledně mé fyzičky sem si pro něj doběhla a je zpátky. V cíli sem se cítila, že zvládnu cokoli na světe a upřímně, podobný pocit se mě drží doteď.
Ještě dodatek...někde cestou jsem předběhla dva lidi od nás ze skupiny, takže sem nakonec doběhla druhá. Sice sem nejela na čas a šlo hlavně o to, abych to dokázala, ale nakonec sem i s časem 1:35 byla spokojená. Pro představu...moje trenérka, kterou fakt uznávám a která je zkušená spartanka doběhal cca 1:14 (ikdyž kvůli zdravotním problémům, jinak by měla asi ještě lepší čas), 1. od nás ze skupiny 1:19, poslední ze skupiny za necelé dvě hodiny, kámoš, který mě uvrtával na Predatora (viz minulý článek) 1:45, takže tak. Stále je co zlepšovat, o tom žádná, ale prostě...dala sem to!! :D (už to konečně chápete? :D)
Kromě klasické únavy jsem po závodě byla docela ok. Vdechla sem všechno, co sem našla. Můj milovaný nutty flapjack chutnal po zásluze líp, než kdykoli jindy. Druhý den mě naštěstí boleli jen horní záda, asi z anlgičáků, jinak sem cítila únavu a všude měla šrámy a modřiny, ale zas tak zlé to nebylo :)
A už asi poslední dodatek....ač byl závod těžkej a chvíli jsem si fakt říkala, že už nemůžu, rozhodla sem se, že jsem vlastně nebyla tak strašně vyčerpaná a že silově bych ještě pár km a pár angličáků zvládla. Navíc si neumím představit, že bych přestala trénovat a ztratila tu fyzičku, kterou teď mám. Takže!!! 1.10. jdu na spartan super v Polské Krynici a 11.10. zkusím (?!?) spartan beast a pokusím se získat trifectu. (pokud to teda zdraví - kolena umožní) Na super si věřím, na beast už tolik ne, ale mám hodně času na trénování a navíc...co horšího se mi může stát, než že to nedám :) Rovnou to vzdávat nehodlám, na to už sem moc daleko! :)
Kromě toho, že chci trifectu, hodlám do srpna sundat pár kilo, aby se mi lépe běželo, tak sledujte na blogu, jak mi to jde a jestli se mi to nakonec všechno podaří :)
Komentáře
Okomentovat