Připrava na první Spartan race

Rozhodla sem se jednomu z nejlepších zážitků mého života věnovat dva články. Jednak, abyste se nezděsili, jak je článek dlouhý a také protože si to prostě tenhle zážitek zaslouží :D Tak tedy k tomu, jak to celé vzniklo a k přípravě na nejtěžší závod, který sem prozatím, kdy absolvovala. (chci trifectu, takže mě čekají ještě mnohem těžší, ale nebudu předbíhat)
Kdysi dávno mě kamarád hecoval na Predator race a bratr, zahlásil, že to byl záhul i pro jeho spoluhráče (áve rugby), ať to vůbec nezkouším. Pak sem začala chodit do fitka a moje trenérka o tom furt mluvila, do toho ten kamarád, no a rozhodl to můj bratr, který opět zahlásil, že to nedám. Víš co brácha? sleduj!! prostě sem se naštvala, sehnala pár lidí a koncem ledna se registrovala na Spartan race - sprint - minimálně 5 km a 15 překážek. Utěšovala sem se tím, že tři měsíce jsou přece na přípravu dostatečně dlouhá doba a že to prostě dám. Potřebuji mít stále nějaký cíl, něco, co mě nutí a hecuje makat. Tohle se zdálo jako dobrá věc. Odjakživa jsem sportovala, takže to nebylo z 0 na 100, ale díky zdravotním problémům, kterým možná někdy věnuji nějaký článek sem značně omezila sport. Úplně sem sice nepřestala, ale měla sem o 20 kg víc a rozhodně sem neměla fyzičku, jako když sem denně běhala 10 km. Naběhla sem do fitka, zaplatila si trenérku, se kterou jsme upravily i jídelníček a začala sem makat na 110 %. Další velkou změnou bylo i to, že jsem se rozhodla od svých narozenin do spartana nepít alkohol, 3 měsíce ani kapku! Někde sem četla, že alkohol je pro tělo jed, musí s ním bojovat a až dva měsíce ve svalech neprobíhají procesy, které by při posilování měly. Jasný, taky víme, že to ničí játra a kašleme na to, ale stačil jeden trénink po party a ač sem ten den nebyla moc opilá a dostatečně spala, na tréninku sem málem umřela a svaly nezabíraly tak, jak jsem chtěla, takže jsem si řekla, že tři měsíce bez alkoholu fakt hecnu, ono mi to neuškodí :D Ač jsem do fitka šla primárně kvůli hubnutí, měla sem hodně zvednutý příjem kalorií, navíc sem po tréninkách měla hlad jak vlk, takže milka sem steak tam :D Nehubla sem, na druhou stranu sem netloustla a viděla jsem, jak se tělo mění a jak mam najednou energii a sílu, to mi přišlo fér :D První dva měsíce jsem 5x týdně čistě posilovala, druhý měsíc jsem měla 4x týdně posilování a 1x týdně HIIT, které se často zvrhlo v to, že jsem prostě šla běhat a střídala sprinty, běh a chůzi, dost taky jak jsem mohla. Bohužel přišla bolest kolen a z lásky k tréninkům se stala nenávist. Bolelo to tak, jak nemělo, ortoped mi vůbec nepomohl a každý trénink byl o tom, přežít tu hodinovou buzeraci a doufat, že si na mě zas nevymyslí pitomé dřepy se závažím, nebo tak něco. Ikdyž se trenérka snažila moje kolena šetřit, úplně bez nich to nešlo. Stáhla sem posilovnu na 3x týdně a jak síly stačily, chodila jsem běhat. Asi si říkáte, že to byla chyba, běhat s bolavýma kolenama, ale jednak sem to v přípravě fakt protřebovala a navíc kolena boleli buď hodně, nebo ještě víc a bez závislosti na námaze. Bohužel díky této komplikaci mě to všechno začalo štvát. Chtěla jsem se na to vykašlat, pitomej spartan, společně s dalšíma věcma, které sem ve svém životě řešila sem teda zrovna moc nezářila. Vykašlala sem se i na abstinenci, začala sem zase víc žít, tak nějak sem to potřebovala. Vyznávám názor, že abych mohla makat fyzicky, musím být ready i psychicky. V tomhle duchu sem doklepala poslední měsíc přípravy a smířená s tím, že 2. května pojdu někde v bachně v Liberci sem dojela poslední tréninky, které sem vážně nenáviděla! Buď sem jak blbec angličákovala, nebo lezla po fitku po čtyřech, abych natrénovala plazení se po ostnatým drátem. Pár dní před závodem na mě zaútočila náká chřipka či co, tělo na ten závod evidentně prostě nechtělo :D Na druhou stranu, vzdát tříměsíční přípravu kvůli rýmičce nešlo. Takže i přes to, že se mi dýchalo jako když si dáte na nos kolíček, jsem se sbalila, vzala si prášek na spání, sem starej nervák, jinak bych neusnula a pořádně nabrala síly na další den. (více v dalším článku)